Mondrian spojil zdánlivě neslučitelné

Foto: Marek Otava
pondělí 10. říjen 2016, 14:31

Recenze - Přehlídka soudobé hudby MusicOlomouc 2016 se chýlí ke konci. Vědomí vrcholícího festivalu na úterní vystoupení ženského souboru Mondrian ze Švýcarska přilákalo poměrně vysoký počet návštěvníků. Programu vévodily čtyři skladby psané pro smyčcové nástroje a klavír, zkomponované skladateli švýcarského, českého a německého původu. Debutu se dočkala skladba olomouckého skladatele Marka Keprta, pověstného originálním pojmenováním svých děl.

S kuráží vpřed

Večer odstartoval dramaticky, přesvědčivě ztvárněnou kompozicí Gehörte Form – Hommages (1998) pro smyčcové trio, jejíž první takty se podobaly sledu řetězových reakcí. Skupina sólistek v díle Dietera Ammanna předvedla expresivní a podmanivou hru. Oslovily především silně rytmické pasáže, výrazová bohatost a přechody mezi jednotlivými úseky skladby, jež kulminovala až k závěrečnému harmonickému souzvuku prázdných strun. Právě občasné křížení známých klasicko-romantických harmonických postupů s jazykem současných skladatelů v průběhu večera nejvíce vyčnívalo a přitahovalo sluch.

Každý, kdo v rukou svíral rozšířenou verzi programu festivalu, mohl už předem vědět, že se za skladbami dle vyjádření tvůrců skrývají filozofické či filozofující kontexty: hudba Dietera Ammanna, založená na principu montáže, vyvěrá „vně sebe“; Alfred Zimmerlin zatížen egyptskými představami o životě a smrti putuje komnatami času a zvuku; skladba Marka Keprta se vyvíjí jako makrokosmos v mikrokosmu a Detlev Müller-Siemense se nechává vést představou, kdy napůl ztracená hudba hledá sama sebe.

Spojení houslí, violy, violoncella s klavírem fungovalo v uvedených skladbách na bázi akce a reakce. Klavírní hra byla místy ozvláštněna zvonivým vibratem, kterého klavíristka docílila za pomoci kovové tyčinky, s níž se ponořila do strun. Její instrument hrál převážně roli vedlejšího nástroje, který výrazně nevyniká, spíše dobarvuje. Stejně jako smyčce se místy pohyboval v extrémních vysokých i basových polohách.

V zajetí smyčců


Nejvíce vybočila z řady svým konceptem premiérová skladba Marka Keprta neodvábnivá solnatění modři (2016), jejíž uvedení provázelo zcela ztlumené světlo a rozmístění hráček do všech čtyř stran sálu. Každý recipient mohl uprostřed této intimní atmosféry nabít jiného dojmu, neboť výsledný zvukový vjem závisel na tom, v jakém místě Kaple Božího Těla seděl. Jádrem se stala četná houpavá glissanda, jimiž housle a viola reagovaly na klavír. Obě hráčky zde bravurně zvládaly regulovat citlivost svého nástroje, který do prostoru zpíval i našeptával.

Navzdory různorodým vizím skladatelů bylo slyšitelné, že koncert byl dramaturgicky a hudebně vyvážen. I přes strukturální rozporuplnost, která se objevila uvnitř každé skladby, působily samotné kompozice i jejich spojení soudržným dojmem. Posluchači si tak mohli odnést komplexní, méně chaotický zážitek. Společnou proměnnou se stala houslová glissanda a jejich nepředvídatelné trajektorie podpořené křehkým i burácivým klavírním úhozem.


Pozvánka na další koncert
Závěr festivalu vyvrcholí ve středu 12. října koncertem slovenského souboru Quasars Ensemble, jež chystá krom děl slovenských autorů i jedno scénické provedení. Jedná se o Poeova Havrana zhudebněného japonským skladatelem Hosokawou. Vystoupení se uskuteční v Atriu Uměleckého centra v 19. hodin.

Veronika Nováková, katedra muzikologie FF UP